Na tomto blogu vám budeme přinášet pohledy na konflikt v oblasti Náhorního Karabachu a jejich možná řešení. Doufáme, že se vám bude blog líbit a že na něm najdete užitečné informace týkající se této problematiky. Přejeme příjemné čtení.

Důsledky konfliktu, vztahy mezi zúčastněnými a hledání možností usmíření

11. prosince 2012 v 22:45 | Václav Mrkvica |  Konfikt v Náhorním Karabachu

Důsledky konfliktu, vztahy mezi zúčastněnými a hledání možností usmíření

Konflikt v Náhorním Karabachu bývá označován jako "zmrazený konflikt". Dosavadní pokusy o jeho vyřešení mírovou cestou selhaly. Sporného území se nechce vzdát ani jedna ze zúčastněných stran. Napjatá situace má negativní vliv na sociální, politický a ekonomický rozvoj obou států. Arménie, která sice dobyla vytoužený Náhorní Karabach, přišla o možnost, aby přes její území vedl ropovod z kaspického regionu do Středomoří a tím pádem přišla
i o ekonomické zisky. Ty získala Gruzie, přes jejíž území byl ropovod vybudován.[4] Vzhledem k neexistenci diplomatických styků a nepřátelství s Tureckem se Arménie ocitla navíc v dopravní blokádě. Pro zahraniční investory je tak nezajímavá. Totéž platí
i o Ázerbájdžánu - vyjma zahraničních investic do ropného průmyslu. Kvůli nebezpečí opětovného vypuknutí války nemají zahraniční firmy o další investice na jeho území zájem.[4] ] Zajištění stabilního klimatu v regionu pro zahraniční investice a tím i pro jeho ekonomický růst je nezbytné.
V dnešních návrzích na řešení sporu o konečném statutuúzemí Náhorního Karabachu se celková stabilizace poměrů v regionu jeví jako zásadní. Mírové řešení bude vyžadovat kompromisy obou stran. Nemůže se omezit jen na stanovení statutu území. Musí současně řešit záruky jeho mírového udržení.[2] Není záležitostí jen vlád Arménie a Ázerbájdžánu, ale
i vnějších aktérů. Ve sporu jsou totiž angažovaní i Rusko, Turecko a Írán, ale také USA, Čína, Británie a další mocnosti a jejich geopolitické zájmy a to především pro obrovské naleziště plynu a ropy v Kaspickém moři. [1] Lze předpokládat, že na zajištění stability bude mít zájem jak EU, tak Severoatlantická aliance.[2]


Jak správně chápat arménsko - ázerbájdžánský konflikt? Je bezesporu etnickým sporem provázeným rozsáhlým porušováním lidských práv. Jeho pochopení znesnadňuje šíření nesprávných - propagandistických čísel, které uvádějí počty obětí či uprchlíků. Úřady v této oblasti, která byla do r. 1991 součástí Sovětského svazu, vždy šíření pravdivých informací potlačovaly. Tvrzení Arménů, že po pogromu v Sumgaitu v r. 1988 byly ukryty stovky mrtvých těl a naopak tvrzení Azerů, že v lednu 1990 shazovaly arménské vrtulníky do moře těla obětí, se ukázala jako nepravdivá.[5]
Faktické počty obětí války lze těžko ověřit. Nejobjektivnější statistik, který se zabýval arménsko-ázerbájdžánským konfliktem, je dr. Arif Junusov. Ministerstvo zahraničí USA udává 25 000 mrtvých. Údaje Arménie a Ázerbájdžánu se vzájemně liší. Uvádějí však shodně čísla mnohem vyšší než USA. Podobné je to i s počtem uprchlíků. Zatímco dr.A Junusov uvádí přibližně 750 tisíc osob, prezident Ázerbájdžánu uvádí celý milion.[5] Co se týče okupovaného území, uvádí Alijev, že Arméni okupují 20 % jeho země. Podle Thomase de Waala okupují Arméni 4 088 km2 území Náhorního Karabachu, což je asi 4,7 % území Ázerbájdžánu. Mimo NK okupují i Kalbadžar, Lačin, Kubatly, Džebrael a Zengelan (a to plně) a částečně pak Aghdan a Fizuli. Celkový počet území, které Arméni okupují je tedy zhruba 13,62 % nikoliv 20%. Přestože rozsah okupovaného území je obrovský, tvrzení Alijeva o dvaceti procentech je přehnané. Zarážející na této skutečnosti je fakt, že jím vyřčené údaje přejímají i západní média jako je New York Times a BBC.[5]

Co bylo důvodem k rozšíření konfliktu v NK? Byly to především ideály identity, historie
a s tím souvisejícího práva. Ač byly často záměrně přiživované propagandou, zůstaly živé dodnes. Většina Arménů a Ázerů nemá žádný kontakt s druhou zemí. Jejich odcizení od
r. 1994 se během let prohloubilo. Obě zúčastněné země se vidí jako oběti agrese toho druhého. Své vlastní činy tudíž omlouvají sebeobranou. A tak možné řešení vleklého sporu vidí zcela jednoznačně. Arméni se nechtějí vzdát území, které získali a Ázerbájdžánci si chtějí vzít zpět to, co Arméni obsadili.[5] Toto "kolektivní" mínění odmítá jakékoliv kompromisy
a tím de facto vyřešení konfliktu stále brání. Další překážkou řešení je přesvědčení obou stran, že čas "hraje pro ně". Ázerbájdžánci si díky ziskům z ropovodu z Baku přes Tbilisi do tureckého Ceyhanu (BTC) zajistili nemalé zisky a navíc i omezení vlivu Ruska na svou politiku. Arméni zase věří, že nezávislost Republiky Náhorní Karabach bude uznána právně jako "fait accompli" ("hotová věc" - stavějící odpůrce bez jednání před hotovou věc).[2]


Přestože nacionalistická politika formuje generaci, pro které jsou veškeré ústupky zcela nemyslitelné, v jednotlivcích se přesto objevují nejen pocity nenávisti, ale i pocity určité smířlivosti a dokonce i osobního přátelství.[5] A na tom by mělo stavět vyřešení dlouhodobého sporu. Především u mladé generace je vhodné se na tuto stránku zaměřit. Jednou z možností, jak stírat zažité nepřátelství, jsou setkávání mladých Arménů a Azerů na školeních, workshopech a programech s různými tématy.[3] Jako vhodným místem pro tato setkání se jeví neutrální území - především Gruzie, ale také Turecko, Ukrajina či země EU. EU a také nevládní organizace jako např. Helsinki Initiative 92, Human Rights Center of Azerbaijan nebo Institute for Peace and Democracy takováto jednání a setkávání mladých lidí všemožně podporují. Jedno proběhlo např. v Batumi (Gruzie), kde společně jednali zástupci z Arménie a z Ázerbájdžánu o fungování neziskových organizací, ve kterých pracovali.[3] Vzájemná spolupráce na společných problémech může po tolik let trvající nepřátelství mezi Armény a Azéry postupně zmírnit. Vytvoření atmosféry usmíření a vzájemného odpuštění by pak mohlo vést ke skutečnému přetrvávajícímu míru v oblasti Náhorního Karabachu.



Zdroje:

[1] BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Tilia 2002, s. 247-251. ISBN 80-86101-66-5.

[2] DITRYCH, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. [online] [cit. 2012-12- 09]. Dostupné z http://www.mezinarodnivztahy.com/article/view/236/

[3] KOPEČEK, Vincenc. Občanská společnost a řešení karabašského konfliktu. Mezinárodní politika. 2007, roč. 31, č. 12, s. 16-18. ISSN 0543-7962. [online] [cit. 2012-12- 09].

[4] ŠMÍD, Tomáš. VAĎURA, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Brno, 2007. 278 s. ISBN 978-80-7325-126-0.

[5] De WAAL, Thomas. Černá zahrada; Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války. Academia, Praha, 2012. 345 s. ISBN 978- 80-200-2072-7.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vincenc Kopeček, vyučující Vincenc Kopeček, vyučující | E-mail | Web | 13. prosince 2012 v 14:46 | Reagovat

OK

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama