Na tomto blogu vám budeme přinášet pohledy na konflikt v oblasti Náhorního Karabachu a jejich možná řešení. Doufáme, že se vám bude blog líbit a že na něm najdete užitečné informace týkající se této problematiky. Přejeme příjemné čtení.

Listopad 2012

Proč selhaly debaty v Key West a vše, co jim následovalo?

29. listopadu 2012 v 12:28 | Jakub Krakowczyk |  Konfikt v Náhorním Karabachu
Jak bylo již předesláno v minulém příspěvku, v tomto se podíváme mimojiné na jednu ze zásadních debat v otázce řešení karabašské záležitosti, která následovala těsně po dvou relativně úspěšných schůzkách Kočarjana (Arménie) s Alijevem (Ázerbájdžán) v Paříži pod záštitou tehdejšího francouzského prezidenta Jacqua Chiraca. Proběhla ve dnech 3.-6. dubna 2001 v americkém Key West, FL. Zde se sešli jak prezidenti obou zemí, tak i zvláštní diplomatická rada Minské skupiny. Tématem diskuzí byl mimojiné zřejmě plán územní výměny, kdy by za podstoupení Náhorního Karabachu Arménii získal Ázerbájdžán část území Zangezuru, čímž by propojil své území s exklávou Nachičevan.[1] Tato výměna by jistě do určité míry znamenala stabilizaci oblasti jižního Kavkazu, vytvořila by pevnější a snadnější politické hranice. Sám jeden z jednatelů se po skončení debat nechal slyšet, že "dosáhli shody v 80 nebo 90 procentech problémů."[2]

Po skončení debat dostali oba prezidenti dostatek času na rozmyšlenou a zaznívaly i názory, že do konce roku 2001 bude podepsána mírová smlouva, avšak nakonec i takto nadějně vypadající plány ztroskotaly. Arménská strana se však posléze vyjádřila dosti jasně ve smyslu, že odmítá jakákoliv jednání a kompromisy v otázce statusu Karabachu,[3] navíc další spornou záležitostí bylo, zda je pro ně geopoliticky přijatelné vzdát se hranice s Íránem, což by, vzhledem k probíhající ázerbájdžánské a turecké blokádě, znamenalo jen další prohloubení jejich izolace.[4] Problém samotný však spočíval daleko víc v Ázerbájdžánu, neboť ostatní představitelé odmítli některé Alijevovy postoje.

Alijev samotný byl totiž do jisté míry ochoten Karabach Arménům předat celý. V podstatě to byl ovládající se fanatik, bylo o něm i řečeno, že "Buď chce Karabach se vším všudy, nebo vůbec."[5] Nechtěl se dále starat o problematickou oblast v Ázerbájdžánu, ovládanou Armény, bylo pro něj lepší se tohoto území zbavit za cenu jiných ústupků z arménské strany. Ostatní špičky ázerbájdžánské vlády však tento postoj zamítli, přišel jim příliš troufalý. Ostatně to byl dosti silný zvrat, Alijev často hovořil o obnovení úplné vlády Ázerů nad Karabachem.[6]

O rok později se do problematiky opět zainteresovala Evropská unie, jejíž Komise pro evropsko-ázerbájdžánskou spolupráci v červenci 2002 potvrdila plnou podporu ázerbájdžánské teritoriální celistvosti jako základní kámen pro nalezení konečného mírového řešení.[7] O měsíc později rázně zamítla i pořádání jakýchsi karabašských "prezidentských pseudovoleb."

Konflikt tedy nadále zůstává nevyřešen, k žádnému konsenzu stále dodnes nedošlo, naopak by se dalo říci, že se situace možná i vyostřuje. Od roku 2005 došlo na hranicích k nárůstu drobnějších střetů.[8]

Pravdou je, že jakákoliv varianta řešení onoho sporu bude vyžadovat velké kompromisy a ústupky na obou stranách. Mezinárodní komunita není příliš ochotna přistoupit na dohody, které by se mohly v budoucnu v rámci mezinárodního práva stát precedentem. Je to dosti logické, odtržení regionu jako je Náhorní Karabach by mohlo vést k zesilování separatistických snah v jiných konfliktních oblastech světa.[9] Což je také důvodem, proč se většina angažovaných činitelů spíše přiklání na stranu Ázerbájdžánu a jeho teritoriální integrity.

Realitou však je, že de facto je Karabach od Ázerbájdžánu odtržen a již dlouhou dobu nemají karabašští Arméni žádné pevné vazby na Baku (pozn. hlavní město Ázerbájdžánu)[10] a v příštích příspěvcích se pokusíme zjistit, v čem tedy spočívá jádro problému.


Snahy o diplomatická řešení problému po roce 1994

15. listopadu 2012 v 12:49 | Jakub Krakowczyk |  Konfikt v Náhorním Karabachu
Po podepsání příměří v květnu roku 1994 dochází k ukončení násilí a jak Arménie, tak Ázerbájdžán se snaží najít mírové řešení onoho vleklého karabašského konfliktu.

Na konferenci v Helsinkách v březnu roku 1992 vytváří KBSE (Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) tzv. Minskou skupinu, která by měla zajistit mírové diplomatické řešení karabašské problematiky[1]. O dva roky později, na konferenci v Budapešti se KBSE změnilo na OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) a dochází k ujasnění poměrů v rámci Minské skupiny. Vzhledem k relativně dobrým vztahům mezi Ruskem a Západem, což dokazuje fakt, že Západ byl ochoten podpořit tehdejšího ruského prezidenta Jelcina vysláním vojsk do oblasti Čečenska, bylo vedení OBSE ochotno dosadit do vedení Minské skupiny právě ono zmiňované Rusko. OBSE zároveň i přislíbila zajištění mandátu pro mírové sbory, které by měly být tvořeny třemi tisíci vojáků, kde poměr vojáků každé zúčastněné země nesměl překročit 30%.[2]

Problém však spočíval v zemích samotných, Arménie byla schopna šest regionů Ázerbájdžánu podstoupit, leč nárokovala si dva klíčové (Šuša a Lačin), na což Ázerbájdžán nebyl ochoten přistupovat. Navíc odmítal jakékoliv debaty s představiteli karabašských arménů.[3]

Další schůze OBSE, týkající se této záležitosti proběhla v prosinci 1996 v Lisabonu. Všech 53 zúčastněných zemí (vyjma Arménie) se dohodly na třech bodech řešení konfliktu: 1) byla potvrzena územní celistvost Ázerbájdžánu a Arménie, 2) právní status Náhorního Karabachu, vymezený v dohodě, která mu přiznává nejvyšší míru samosprávy v rámci ázerbájdžánského práva a 3) zajištění bezpečnosti Náhorního Karabachu a všech jeho obyvatel.[4] Dále bylo určeno předsednictví Minské skupiny - v čele zůstává Rusko a připojují se USA a Francie (tzv. trojka).

Během dalších let se představitelé OBSE, potažmo Minské skupiny snažili najít optimální řešení této problémové situace. Roku 1997 byl předložen první návrh "balíkového řešení."[5] Ten spočíval v tom, že rozhodnutí o konečném řešení statutu Náhorního Karabachu bude odděleno od ostatních otázek, ať již migračních nebo demilitarizačních, nicméně karabašští představitelé tento program zamítli. Druhou variantou bylo řešení "krok za krokem," které by proběhlo ve dvou stádiích. První by znamenalo stažení arménských okupujících vojsk z šesti nárokovaných oblastí, návrat civilního obyvatelstva a obnova komunikací v tomto prostoru. Další fází by byla jasná definice statutu Náhorního Karabachu, stejně tak i Šušy a Lačinu.[6] Tento návrh byl karabašskou vládou rovněž zamítnut, nicméně tehdejší arménský prezident Levon Ter-Petrosjan jej schválil, především díky nátlaku ze strany USA[7]. Vlna nespokojeností znamenala Ter-Petrosjanův pád a jeho následné nahrazení předsedou karabašské vlády Robertem Kočarjanem.

Dalším návrhem představitelů OBSE byla politika "společného státu." Podle jeho ruských autorů měla jeho výhoda spočívat v tom, že se vyhýbá silným výrazům jako autonomie či svrchovanost.[8] Tento program však Ázerbájdžán opět odmítl s odůvodněním, že nedodržuje normy a principy mezinárodního práva a místních zákonů. Na druhou stranu potvrdil, že je připraven pokračovat ve vyjednávání v programu step-by-step.[9]

Mezi lety 1999-2002 proběhlo přes 20 schůzek arménského a ázerbájdžánského prezidenta, leč žádná nevedla k uspokojujícímu řešení. V dubnu roku 2001 se tento konflikt stal výrazným světovým tématem, když proběhla schůze těchto prezidentů v Key West, FL pod záštitou amerického ministerstva zahraničí [10], která, ač se zdála být nadějnou, rovněž ztroskotala.

O průběhu debaty v Key West a dalších otázkách tohoto sporu se rozepíšeme v dalším příspěvku.