Na tomto blogu vám budeme přinášet pohledy na konflikt v oblasti Náhorního Karabachu a jejich možná řešení. Doufáme, že se vám bude blog líbit a že na něm najdete užitečné informace týkající se této problematiky. Přejeme příjemné čtení.

Důsledky konfliktu, vztahy mezi zúčastněnými a hledání možností usmíření

11. prosince 2012 v 22:45 | Václav Mrkvica |  Konfikt v Náhorním Karabachu

Důsledky konfliktu, vztahy mezi zúčastněnými a hledání možností usmíření

Konflikt v Náhorním Karabachu bývá označován jako "zmrazený konflikt". Dosavadní pokusy o jeho vyřešení mírovou cestou selhaly. Sporného území se nechce vzdát ani jedna ze zúčastněných stran. Napjatá situace má negativní vliv na sociální, politický a ekonomický rozvoj obou států. Arménie, která sice dobyla vytoužený Náhorní Karabach, přišla o možnost, aby přes její území vedl ropovod z kaspického regionu do Středomoří a tím pádem přišla
i o ekonomické zisky. Ty získala Gruzie, přes jejíž území byl ropovod vybudován.[4] Vzhledem k neexistenci diplomatických styků a nepřátelství s Tureckem se Arménie ocitla navíc v dopravní blokádě. Pro zahraniční investory je tak nezajímavá. Totéž platí
i o Ázerbájdžánu - vyjma zahraničních investic do ropného průmyslu. Kvůli nebezpečí opětovného vypuknutí války nemají zahraniční firmy o další investice na jeho území zájem.[4] ] Zajištění stabilního klimatu v regionu pro zahraniční investice a tím i pro jeho ekonomický růst je nezbytné.
V dnešních návrzích na řešení sporu o konečném statutuúzemí Náhorního Karabachu se celková stabilizace poměrů v regionu jeví jako zásadní. Mírové řešení bude vyžadovat kompromisy obou stran. Nemůže se omezit jen na stanovení statutu území. Musí současně řešit záruky jeho mírového udržení.[2] Není záležitostí jen vlád Arménie a Ázerbájdžánu, ale
i vnějších aktérů. Ve sporu jsou totiž angažovaní i Rusko, Turecko a Írán, ale také USA, Čína, Británie a další mocnosti a jejich geopolitické zájmy a to především pro obrovské naleziště plynu a ropy v Kaspickém moři. [1] Lze předpokládat, že na zajištění stability bude mít zájem jak EU, tak Severoatlantická aliance.[2]


Jak správně chápat arménsko - ázerbájdžánský konflikt? Je bezesporu etnickým sporem provázeným rozsáhlým porušováním lidských práv. Jeho pochopení znesnadňuje šíření nesprávných - propagandistických čísel, které uvádějí počty obětí či uprchlíků. Úřady v této oblasti, která byla do r. 1991 součástí Sovětského svazu, vždy šíření pravdivých informací potlačovaly. Tvrzení Arménů, že po pogromu v Sumgaitu v r. 1988 byly ukryty stovky mrtvých těl a naopak tvrzení Azerů, že v lednu 1990 shazovaly arménské vrtulníky do moře těla obětí, se ukázala jako nepravdivá.[5]
Faktické počty obětí války lze těžko ověřit. Nejobjektivnější statistik, který se zabýval arménsko-ázerbájdžánským konfliktem, je dr. Arif Junusov. Ministerstvo zahraničí USA udává 25 000 mrtvých. Údaje Arménie a Ázerbájdžánu se vzájemně liší. Uvádějí však shodně čísla mnohem vyšší než USA. Podobné je to i s počtem uprchlíků. Zatímco dr.A Junusov uvádí přibližně 750 tisíc osob, prezident Ázerbájdžánu uvádí celý milion.[5] Co se týče okupovaného území, uvádí Alijev, že Arméni okupují 20 % jeho země. Podle Thomase de Waala okupují Arméni 4 088 km2 území Náhorního Karabachu, což je asi 4,7 % území Ázerbájdžánu. Mimo NK okupují i Kalbadžar, Lačin, Kubatly, Džebrael a Zengelan (a to plně) a částečně pak Aghdan a Fizuli. Celkový počet území, které Arméni okupují je tedy zhruba 13,62 % nikoliv 20%. Přestože rozsah okupovaného území je obrovský, tvrzení Alijeva o dvaceti procentech je přehnané. Zarážející na této skutečnosti je fakt, že jím vyřčené údaje přejímají i západní média jako je New York Times a BBC.[5]

Co bylo důvodem k rozšíření konfliktu v NK? Byly to především ideály identity, historie
a s tím souvisejícího práva. Ač byly často záměrně přiživované propagandou, zůstaly živé dodnes. Většina Arménů a Ázerů nemá žádný kontakt s druhou zemí. Jejich odcizení od
r. 1994 se během let prohloubilo. Obě zúčastněné země se vidí jako oběti agrese toho druhého. Své vlastní činy tudíž omlouvají sebeobranou. A tak možné řešení vleklého sporu vidí zcela jednoznačně. Arméni se nechtějí vzdát území, které získali a Ázerbájdžánci si chtějí vzít zpět to, co Arméni obsadili.[5] Toto "kolektivní" mínění odmítá jakékoliv kompromisy
a tím de facto vyřešení konfliktu stále brání. Další překážkou řešení je přesvědčení obou stran, že čas "hraje pro ně". Ázerbájdžánci si díky ziskům z ropovodu z Baku přes Tbilisi do tureckého Ceyhanu (BTC) zajistili nemalé zisky a navíc i omezení vlivu Ruska na svou politiku. Arméni zase věří, že nezávislost Republiky Náhorní Karabach bude uznána právně jako "fait accompli" ("hotová věc" - stavějící odpůrce bez jednání před hotovou věc).[2]


Přestože nacionalistická politika formuje generaci, pro které jsou veškeré ústupky zcela nemyslitelné, v jednotlivcích se přesto objevují nejen pocity nenávisti, ale i pocity určité smířlivosti a dokonce i osobního přátelství.[5] A na tom by mělo stavět vyřešení dlouhodobého sporu. Především u mladé generace je vhodné se na tuto stránku zaměřit. Jednou z možností, jak stírat zažité nepřátelství, jsou setkávání mladých Arménů a Azerů na školeních, workshopech a programech s různými tématy.[3] Jako vhodným místem pro tato setkání se jeví neutrální území - především Gruzie, ale také Turecko, Ukrajina či země EU. EU a také nevládní organizace jako např. Helsinki Initiative 92, Human Rights Center of Azerbaijan nebo Institute for Peace and Democracy takováto jednání a setkávání mladých lidí všemožně podporují. Jedno proběhlo např. v Batumi (Gruzie), kde společně jednali zástupci z Arménie a z Ázerbájdžánu o fungování neziskových organizací, ve kterých pracovali.[3] Vzájemná spolupráce na společných problémech může po tolik let trvající nepřátelství mezi Armény a Azéry postupně zmírnit. Vytvoření atmosféry usmíření a vzájemného odpuštění by pak mohlo vést ke skutečnému přetrvávajícímu míru v oblasti Náhorního Karabachu.



Zdroje:

[1] BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Tilia 2002, s. 247-251. ISBN 80-86101-66-5.

[2] DITRYCH, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. [online] [cit. 2012-12- 09]. Dostupné z http://www.mezinarodnivztahy.com/article/view/236/

[3] KOPEČEK, Vincenc. Občanská společnost a řešení karabašského konfliktu. Mezinárodní politika. 2007, roč. 31, č. 12, s. 16-18. ISSN 0543-7962. [online] [cit. 2012-12- 09].

[4] ŠMÍD, Tomáš. VAĎURA, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Brno, 2007. 278 s. ISBN 978-80-7325-126-0.

[5] De WAAL, Thomas. Černá zahrada; Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války. Academia, Praha, 2012. 345 s. ISBN 978- 80-200-2072-7.
 

Proč selhaly debaty v Key West a vše, co jim následovalo?

29. listopadu 2012 v 12:28 | Jakub Krakowczyk |  Konfikt v Náhorním Karabachu
Jak bylo již předesláno v minulém příspěvku, v tomto se podíváme mimojiné na jednu ze zásadních debat v otázce řešení karabašské záležitosti, která následovala těsně po dvou relativně úspěšných schůzkách Kočarjana (Arménie) s Alijevem (Ázerbájdžán) v Paříži pod záštitou tehdejšího francouzského prezidenta Jacqua Chiraca. Proběhla ve dnech 3.-6. dubna 2001 v americkém Key West, FL. Zde se sešli jak prezidenti obou zemí, tak i zvláštní diplomatická rada Minské skupiny. Tématem diskuzí byl mimojiné zřejmě plán územní výměny, kdy by za podstoupení Náhorního Karabachu Arménii získal Ázerbájdžán část území Zangezuru, čímž by propojil své území s exklávou Nachičevan.[1] Tato výměna by jistě do určité míry znamenala stabilizaci oblasti jižního Kavkazu, vytvořila by pevnější a snadnější politické hranice. Sám jeden z jednatelů se po skončení debat nechal slyšet, že "dosáhli shody v 80 nebo 90 procentech problémů."[2]

Po skončení debat dostali oba prezidenti dostatek času na rozmyšlenou a zaznívaly i názory, že do konce roku 2001 bude podepsána mírová smlouva, avšak nakonec i takto nadějně vypadající plány ztroskotaly. Arménská strana se však posléze vyjádřila dosti jasně ve smyslu, že odmítá jakákoliv jednání a kompromisy v otázce statusu Karabachu,[3] navíc další spornou záležitostí bylo, zda je pro ně geopoliticky přijatelné vzdát se hranice s Íránem, což by, vzhledem k probíhající ázerbájdžánské a turecké blokádě, znamenalo jen další prohloubení jejich izolace.[4] Problém samotný však spočíval daleko víc v Ázerbájdžánu, neboť ostatní představitelé odmítli některé Alijevovy postoje.

Alijev samotný byl totiž do jisté míry ochoten Karabach Arménům předat celý. V podstatě to byl ovládající se fanatik, bylo o něm i řečeno, že "Buď chce Karabach se vším všudy, nebo vůbec."[5] Nechtěl se dále starat o problematickou oblast v Ázerbájdžánu, ovládanou Armény, bylo pro něj lepší se tohoto území zbavit za cenu jiných ústupků z arménské strany. Ostatní špičky ázerbájdžánské vlády však tento postoj zamítli, přišel jim příliš troufalý. Ostatně to byl dosti silný zvrat, Alijev často hovořil o obnovení úplné vlády Ázerů nad Karabachem.[6]

O rok později se do problematiky opět zainteresovala Evropská unie, jejíž Komise pro evropsko-ázerbájdžánskou spolupráci v červenci 2002 potvrdila plnou podporu ázerbájdžánské teritoriální celistvosti jako základní kámen pro nalezení konečného mírového řešení.[7] O měsíc později rázně zamítla i pořádání jakýchsi karabašských "prezidentských pseudovoleb."

Konflikt tedy nadále zůstává nevyřešen, k žádnému konsenzu stále dodnes nedošlo, naopak by se dalo říci, že se situace možná i vyostřuje. Od roku 2005 došlo na hranicích k nárůstu drobnějších střetů.[8]

Pravdou je, že jakákoliv varianta řešení onoho sporu bude vyžadovat velké kompromisy a ústupky na obou stranách. Mezinárodní komunita není příliš ochotna přistoupit na dohody, které by se mohly v budoucnu v rámci mezinárodního práva stát precedentem. Je to dosti logické, odtržení regionu jako je Náhorní Karabach by mohlo vést k zesilování separatistických snah v jiných konfliktních oblastech světa.[9] Což je také důvodem, proč se většina angažovaných činitelů spíše přiklání na stranu Ázerbájdžánu a jeho teritoriální integrity.

Realitou však je, že de facto je Karabach od Ázerbájdžánu odtržen a již dlouhou dobu nemají karabašští Arméni žádné pevné vazby na Baku (pozn. hlavní město Ázerbájdžánu)[10] a v příštích příspěvcích se pokusíme zjistit, v čem tedy spočívá jádro problému.


Snahy o diplomatická řešení problému po roce 1994

15. listopadu 2012 v 12:49 | Jakub Krakowczyk |  Konfikt v Náhorním Karabachu
Po podepsání příměří v květnu roku 1994 dochází k ukončení násilí a jak Arménie, tak Ázerbájdžán se snaží najít mírové řešení onoho vleklého karabašského konfliktu.

Na konferenci v Helsinkách v březnu roku 1992 vytváří KBSE (Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) tzv. Minskou skupinu, která by měla zajistit mírové diplomatické řešení karabašské problematiky[1]. O dva roky později, na konferenci v Budapešti se KBSE změnilo na OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) a dochází k ujasnění poměrů v rámci Minské skupiny. Vzhledem k relativně dobrým vztahům mezi Ruskem a Západem, což dokazuje fakt, že Západ byl ochoten podpořit tehdejšího ruského prezidenta Jelcina vysláním vojsk do oblasti Čečenska, bylo vedení OBSE ochotno dosadit do vedení Minské skupiny právě ono zmiňované Rusko. OBSE zároveň i přislíbila zajištění mandátu pro mírové sbory, které by měly být tvořeny třemi tisíci vojáků, kde poměr vojáků každé zúčastněné země nesměl překročit 30%.[2]

Problém však spočíval v zemích samotných, Arménie byla schopna šest regionů Ázerbájdžánu podstoupit, leč nárokovala si dva klíčové (Šuša a Lačin), na což Ázerbájdžán nebyl ochoten přistupovat. Navíc odmítal jakékoliv debaty s představiteli karabašských arménů.[3]

Další schůze OBSE, týkající se této záležitosti proběhla v prosinci 1996 v Lisabonu. Všech 53 zúčastněných zemí (vyjma Arménie) se dohodly na třech bodech řešení konfliktu: 1) byla potvrzena územní celistvost Ázerbájdžánu a Arménie, 2) právní status Náhorního Karabachu, vymezený v dohodě, která mu přiznává nejvyšší míru samosprávy v rámci ázerbájdžánského práva a 3) zajištění bezpečnosti Náhorního Karabachu a všech jeho obyvatel.[4] Dále bylo určeno předsednictví Minské skupiny - v čele zůstává Rusko a připojují se USA a Francie (tzv. trojka).

Během dalších let se představitelé OBSE, potažmo Minské skupiny snažili najít optimální řešení této problémové situace. Roku 1997 byl předložen první návrh "balíkového řešení."[5] Ten spočíval v tom, že rozhodnutí o konečném řešení statutu Náhorního Karabachu bude odděleno od ostatních otázek, ať již migračních nebo demilitarizačních, nicméně karabašští představitelé tento program zamítli. Druhou variantou bylo řešení "krok za krokem," které by proběhlo ve dvou stádiích. První by znamenalo stažení arménských okupujících vojsk z šesti nárokovaných oblastí, návrat civilního obyvatelstva a obnova komunikací v tomto prostoru. Další fází by byla jasná definice statutu Náhorního Karabachu, stejně tak i Šušy a Lačinu.[6] Tento návrh byl karabašskou vládou rovněž zamítnut, nicméně tehdejší arménský prezident Levon Ter-Petrosjan jej schválil, především díky nátlaku ze strany USA[7]. Vlna nespokojeností znamenala Ter-Petrosjanův pád a jeho následné nahrazení předsedou karabašské vlády Robertem Kočarjanem.

Dalším návrhem představitelů OBSE byla politika "společného státu." Podle jeho ruských autorů měla jeho výhoda spočívat v tom, že se vyhýbá silným výrazům jako autonomie či svrchovanost.[8] Tento program však Ázerbájdžán opět odmítl s odůvodněním, že nedodržuje normy a principy mezinárodního práva a místních zákonů. Na druhou stranu potvrdil, že je připraven pokračovat ve vyjednávání v programu step-by-step.[9]

Mezi lety 1999-2002 proběhlo přes 20 schůzek arménského a ázerbájdžánského prezidenta, leč žádná nevedla k uspokojujícímu řešení. V dubnu roku 2001 se tento konflikt stal výrazným světovým tématem, když proběhla schůze těchto prezidentů v Key West, FL pod záštitou amerického ministerstva zahraničí [10], která, ač se zdála být nadějnou, rovněž ztroskotala.

O průběhu debaty v Key West a dalších otázkách tohoto sporu se rozepíšeme v dalším příspěvku.

 


Konflikt v Náhorním Karabachu

30. října 2012 v 23:28 | Václav Mrkvica |  Konfikt v Náhorním Karabachu
Konflikt v Náhorním Karabachu

Vleklý konflikt v Náhorním Karabachu má kořeny daleko v minulosti. V dějinách dvou národů Arménů a Turků a jim příbuzných Ázerbájdžánců přetrvává již několik staletí. Počátkem dvacátých let 20.století, když se utvářel Sovětský Svaz, usilovali Arménii i Ázerbájdžánci o oblast Náhorního Karabachu. 4. července 1921 sice rozhodla Ruská komunistická strana o připojení NK k Arménii, ale na základě Stalinova nátlaku došlo k revizi rozhodnutí.
7. července 1923 byla v rámci Ázerbájdžánu ustanovena Náhorno-karabašská autonomní oblast s převážně arménským obyvatelstvem. Náhorní Karabach se stal enklávou uvnitř Ázerbájdžánu. S Arménií zůstal spojen jen úzkým dopravním koridorem - tzv. Lačinským koridorem (podle města Lačin). Proč nebyl Náhorní Karabach připojen k Arménii, přestože v té době na jeho území žilo 90% Arménů? To zůstává otázkou [2].
Počet Arménů na území Náhorního Karabachu se však během let snižoval. Arméni byly vystavováni stále silněji azerizaci. Z úřadů a ze škol byla vytlačována arménština, byla zakázána výuka arménských dějin. Arménští intelektuálové poukazovali na rozdílné zacházení úřadů, stěžovali si na nerovné podmínky sociálního a kulturního rozvoje. Karabašští Arméni se cítili natolik diskriminováni, že raději volili odchod do Arménie.
V 80. letech s rozpadem sovětského impéria nabyly potlačované nacionalistické tendence nových rozměrů. S nástupem Michaila Gorbačova a jeho politiky začaly propukat mezi Ázerbájdžánci a Armény žijícími v Náhorním Karabachu otevřené střety. Po desetiletí potlačovaná nevraživost mezi Armény a Ázerbájdžánci vyústila v eskalaci násilí. V roce 1988 v Stěpanakertu vypukly nepokoje za připojení Náhorno-karabašské autonomní oblasti k Arménii. Tyto nepokoje prezentovala nepravdivě KGB jako pogromy na Azery, což vyvolalo masové odvety vůči Arménům. Desítky jich byly zabity, tisíce vyhnány z Ázerbájdžánu [2]. Do řešení sporu se vložily sovětské úřady, ale jejich snaha řídit Náhorní Karabach z Moskvy byla neúspěšná. Moskva se dokonce zpočátku snažila tyto nepokoje bagatelizovat. Posléze se začala angažovat vojensky, což však přineslo jen další násilí [4].
15. června 1988 vyhlásil arménský parlament připojení k Arménii. Ázerbájdžán tento akt samozřejmě odmítl. V roce 1990 byl v Náhorno-karabašské autonomní oblasti vyhlášen výjimečný stav. Do konfliktu, který začal jako občanská válka mezi karabašskými Armény a Ázerbajdžánem, byla zavlečena i Arménie. Ta podporovala Karabach nejen vojensky, ale i finančně. Ázerbájdžán vinil z podpory Arménů i Moskvu.
V roce 1991 se karabašští Arméni vyslovili v referendu pro nezávislost. 2. září 1991 byla vyhlášena samostatná republika Náhorní Karabach. Poté Arménie i Ázerbájdžán vyhlásily nezávislost na SSSR. Konflikt přerostl v regulérní válku. Násilí na civilním obyvatelstvu bylo na obou stranách ukrutné. Nejzávažnější masakr se odehrál v únoru 1992 ve městě Chodžaly. O život přišly stovky ázerbájdžánských civilistů, včetně žen a dětí.Tento masakr vyvolal další útoky. Válečný konflikt, který trval šest let, přinesl tisíce obětí na životech i vysoký počet uprchlíků na obou stranách. Arméni ovládli Náhorní Karabach, Lačinský koridor a další části ázerbájdžánského území.
Válka sice skončila 12. května 1994 příměřím, ale mírová smlouva dosud nebyla podepsána. Jednání, která dosud proběhla, stabilitu v regionu nenastolila. Náhorno-karabašská republika není žádným státem (ani Arménií) mezinárodně uznaná.

Konflikt v Náhorním Karabachu patří délkou svého trvání v současnosti mezi nejdéle trvající konflikty. Pro oba národy má toto území nejen strategický, ale i emocionální význam. Při hledání vlastní identity se Arméni i Ázerbájdžánci snažili najít své historické kořeny, ať už fiktivní, či pravdivé. Každý z nich má při hledání nároků na území Náhorního Karabachu svou část pravdy [1]. Arméni i Ázerbájdžánci stojí v nesmiřitelné pozici. Pocity křivdy jsou u obou národů silně zakořeněné a čím déle konflikt v oblasti trvá, tím více se nacionalismus v lidech prohlubuje. Jejich vleklé nepřátelství je tak stále aktuální.
Vyřešení sporu o území Náhorního Karabachu není problémem jen Arménie a Ázerbájdžánu. Své geopolitické zájmy zde mají i mocnosti jako je Rusko, Turecko a Irán. Jejich národní zájmy souvisí též s hospodářskými zájmy a potažmo pak s bezpečnostní situací v celém kaspickém prostoru [3]. Důležitou roli ve vzájemných vztazích hraje ropa na dně Kaspického moře. Proto se domníváme, že Náhorní Karabach může být zdrojem potencionálního konfliktu.

Zdroje:
[1] Ditrych, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy. 2006, vol. 41, no. 4, s. 27-47. Dostupný také z WWW:. ISSN 0323-1844.

[2] BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Tilia 2002, s. 247-251. ISBN 80-86101-66-5.

[3] Na východ.cz, Konfliktní historiografie na Kavkaze. [online]. [Cit. 2012-30-10]. Dostupné z: http://www.navychod.cz/articles.php?id=313f013c-dd8d-102d-bc3e-00e0814daf34.

[4] Krvavý příběh Náhorního Karabachu. [online]. [Cit. 2012-30-10]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/krvavy-pribeh-nahorniho-karabachu-zacal-pred-20-lety_43213.html.

Území Náhorního Karabachu

17. října 2012 v 14:55 | Václav Mrkvica

Území Náhorního Karabachu

Náhorní Karabach (ázerbájdžánsky Černá zahrada) je hornatá oblast na svazích Malého Kavkazu, obklopená územím Ázerbájdžánu. Jde o sporné území o rozloze 4 400 km2, které před rozpadem SSSR patřilo Ázerbájdžánu.
Arménie a Ázerbájdžán vedou o tuto oblast dlouholetý spor. Ten v letech 1988 - 1994 přerostl v etnické čistky a následně ve válečný konflikt, podporovaný Rudou armádou. Válka zasáhla citelně i civilní obyvatelstvo. Násilí a lidské utrpení na jedné i druhé válčící straně byly nepředstavitelné. Vojenské zásahy byly doprovázeny exodem azerských i arménských menšin. Válečný konflikt zastavil vývoj v této oblasti na několik desetiletí. Etnický nacionalismus přinesl 30 000 obětí a téměř jeden a půl milionu uprchlíků z Ázerbájdžánu a z Arménie. Šestiletá válka sice skončila příměřím, ale mírová smlouva mezi Arménií a Ázerbájdžánem nebyla dosud podepsána. Mírová jednání pod záštitou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě byla prozatím neúspěšná.
Dnes toto území, za podpory Arménie, kontroluje mezinárodně neuznaná Republika Náhorní Karabach. Metropolí oblasti je Stěpanakert. Tato Náhorno-karabašská republika zabírá 13,4 % bývalé Ázerbájdžánské SSR. Je pod arménsko-karabašskou správou. Ázerbájdžán požaduje navrácení území okupovaného Armény, zatímco Arménie požaduje uznání nezávislosti Národního Karabachu.
Otázka vyřešení sporu má i mezinárodní dimenzi. Souvisí nejen s mezinárodní bezpečností a s geopolitikou jižního Kavkazu, ale i s bezpečnostní situací v celé Eurasii. Hrozba nového násilí zůstává v této oblasti stále reálná.

Pro pochopení vztahu Arménů a Ázerbájdžánců k území Náhorního Karabachu bude vhodná alespoň letmá sonda do dávné historie.
Dle historiků patřilo v minulosti území Náhorního Karabachu do několika říší, soupeřily o ně různé mocnosti. V celém konfliktu Náhorního Karabachu sehrávají zásadní úlohu nepřesné interpretace historie. Tyto nepřesné interpretace dějin se objevují jak u arménských, tak
i u azerských historiků. Ti na základě svého pojetí výkladu dějin, hledají oprávnění pro to, co se událo na území Náhorního Karabachu v nedávné minulosti a co se děje i v současnosti. Jejich verze dějin se značně liší. Jejich pojetí historie soupeří podle pravidla "dřívější časem, mocnější právem". Obě strany se svůj nárok na území snaží odůvodnit odkazem na historické události a tak zdůraznit, proč právě jim by dané území mělo patřit.
Podle arménské interpretace vznikl první arménský stát patrně již kolem r. 600 př.n.l. a od 4.století př.n.l. byl údajně Arcach (Náhorní Karabach) součástí Arménie. Tímto výkladem dějin odůvodňují arménští historikové "vyvolenost" Arménů a jejich nárok na území Náhorního Karabachu. Pro toto tvrzení však není opodstatnění.
Ázerbájdžánští historikové uvádějí, že Ázerbájdžán existoval již jako dědic Kavkazské Albánie ve 4.století př.n.l. a že Albánie v té době zahrnovala i území Náhorního Karabachu. Odtud pramení odůvodnění jejich nároku na toto území. Dle dostupných pramenů je však
i jejich tvrzení stejně neopodstatněné.
Každý ze zúčastněných aktérů má svou vlastní verzi dějin. A v tom tkví podstata jejich sporu. Jejich rozdílné interpretace jsou součástí národních ideologií. Je těžké jednoznačně určit, kdo stojí za konfliktem v Náhorním Karabachu. Kdo způsobil tragédii, vraždění a utrpení? Každá strana vysvětluje události po svém. Náhorní Karabach je pro oba národy "posvátnou zemí", sahající do společného počátku jejich "státnosti". Oba státy vnímají spor jako otázku národní hrdosti. Náhorní Karabach zůstává stále zdrojem trvalého napětí, ve kterém přetrvává vzájemná nenávist těchto dvou národů.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Proč je Náhorní Karabach zdrojem potencionálního konfliktu? Je vleklé nepřátelství mezi Armény a Ázerbájdžánci stále aktuální?
Odpověď na tyto otázky se pokusíme dát v příštím příspěvku - "Nedávná historie Náhorního Karabachu".
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdroje:
Ditrych, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy. 2006, vol. 41, no. 4, s. 27-47. Dostupný také z WWW:. ISSN 0323-1844.

BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Tilia 2002, s. 247-251. ISBN 80-86101-66-5.

Navychod.cz, Konfliktni historiografie na Kavkaze. [online]. [Cit. 2012-16-10]. Dostupné z:
http://www.navychod.cz/articles.php?id=313f013c-dd8d-102d-bc3e-00e0814daf34

Kam dál